Okolnosti vylučující protiprávnost

Posláním trestního práva je chránit nejdůležitější zájmy jednotlivců i společnosti proti trestným činům.[1] Aby toho mohlo být dosaženo, vymezuje trestní právo hmotné protiprávní činy, které považuje za trestné, nazývá je trestnými činy a taková jednání sankcionuje.

 

V souladu se zněním § 13 TZ je trestným činem „protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“[2], přičemž naplnění znaků trestného činu, je-li zároveň dána protiprávnost[3] takového jednání, zakládá trestní odpovědnost,[4]na druhou stranu však nedostatek protiprávnosti způsobuje, že se o trestný čin nejedná, protože zákonný znak- protiprávnost, schází.[5] Všechny protiprávní činy však, bez ohledu na to v jaké míře, jsou pro společnost nebezpečné, i když pouze takové, jejichž společenská škodlivost je natolik vysoká, že vyžadují trestněprávní postih,[6] považujeme za trestné činy. Z uvedeného je patrné, že společenská škodlivost je sociálně - právním důvodem trestnosti takového činu a zároveň jeho pojmovým znakem, obdobně jako protiprávnost, kterou považujeme za formální výraz nebezpečnosti činu pro společnost splývající s jeho trestností.[7]

Trestní právo však musí upravovat i případy, kdy určitý konkrétní čin sice splňuje téměř všechny zákonné znaky některého trestného činu, avšak je učiněn za zvláštních okolností, v jejichž důsledku nejen, že není společensky škodlivý, ale naopak se takové jednání jeví být užitečným či žádoucím (např. zranění útočníka při obraně života napadeného), takže i jeho protiprávnost je vyloučena.[8] Hovoříme o situacích známých jako okolnosti vylučující protiprávnost, kdy činy, kterým schází znak protiprávnosti, představují, ač jinak by byly trestným činem, za určitých podmínek způsob jednání dovoleného, ke kterému je subjekt oprávněn. Jednání za okolností vylučujících protiprávnost proto od počátku není trestným činem.[9] Platný trestní zákoník (§28-32) výslovně upravuje krajní nouzi, nutnou obranu a oprávněné použití zbraně jakožto případy známé již z dřívějších úprav, přičemž poprvé výslovně zakotvuje přípustné riziko a svolení poškozeného (v rámci tohoto institutu upravuje i lékařský zákrok). V zákoně ani nadále není obsažen výkon práva nebo povinnosti, neboť již z názvu tohoto institutu, jak připomíná důvodová zpráva,[10] je zřejmé, že protiprávnost takového jednání je pojmově vyloučena. Ve zvláštní části zákona je upravena specifická okolnost vylučující protiprávnost, když § 363 hovoří o beztrestnosti policejního agenta. Katalog okolností vylučujících protiprávnost však není tímto výčtem uzavřen, když uznat lze i další, v zákoně výslovně neuvedené okolnosti.[11]

Od okolností vylučujících protiprávnost je třeba odlišovat případy, kdy sice k naplnění požadavku protiprávnosti dochází, ovšem podmínka společenské škodlivosti činu chybí, tedy se jedná o jednání, která ačkoli nejsou trestná, zůstávají nadále protiprávní, pouze jejich spáchání je v určité konkrétní situaci omluveno. Takové důvody zakládají pouze vyloučení trestní odpovědnosti.[12]

Odlišovat je třeba též případy zániku trestní odpovědnosti, reflektující situace, kdy sice ke spáchání trestného činu došlo a v tomto momentě zde také byly všechny podmínky trestní odpovědnosti (typové znaky i potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost), přičemž teprve později, avšak dříve, než bylo rozhodnuto, nastala určitá skutečnost způsobující, že čin přestal být trestným.[13] Do této skupiny řadíme například účinnou lítost či promlčení trestního stíhání.

Z výše uvedeného můžeme uzavřít, že okolnosti vylučující protiprávnost tvoří podskupinu okolností vylučujících trestnost.[14] Nejobecnější okolností vylučující protiprávnost patrně je výkon práva nebo povinnosti, kam lze zařadit i případy výslovně v zákoně neupravené. Nutná obrana je navíc v poměru speciality k institutu krajní nouze, když je jejím zvláštním, privilegovaným případem.


[1]VOKOUN, R. Okolnosti vylučující protiprávnost. In NOVOTNÝ O. a kol. Trestní právo hmotné-I. Obecná část. 6. vydání. Praha: ASPI, 2010, kapitola X, s. 256

[2]V odstavci 2 citovaného ustanovení přistupuje k definici trestného činu nad rámec uvedeného ještě požadavek zavinění, přičemž „k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“

[3]Protiprávností rozumíme protinoremnost, tedy rozpornost s právním řádem jako celkem, hodnotíme tak rozpor činu pachatele s právem z pohledu celého právního řádu. KRATOCHVÍL, V. Protiprávnost, trestnost činu a trestní odpovědnost. In KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné- obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, kapitola 5, s. 214. Shodně též SOLNAŘ, V.,FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. a VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 104 a VOKOUN, R. 2010. Op. cit., s. 256. V teorii nepanuje shoda ohledně otázky, zda protiprávnost je znakem obecným či typovým. SOLNAŘ, V, a kol. 2009. Op. cit., s. 105, shodně též ŘÍHA, J. Příspěvek k pojetí viny. In Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 282, pozn. pod čarou č. 5 či NOVOTNÝ, O. Trestný čin. In NOVOTNÝ O. a kol. Trestní právo hmotné- I. Obecná část. 6. vydání. Praha: ASPI, 2010, kapitola V., s. 111zastávají názor, že protiprávnost spolu se společenskou nebezpečností jednání jsou znakem trestného činu samého a nikoliv jeho skutkové podstaty.

[4]JELÍNEK., J. Okolnosti vylučující protiprávnost. In JELÍNEK, J., a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, kapitola XI., s. 241

[5]VOKOUN, R. 2010. Op. cit., s. 256

[6]V souladu se zněním § 12 odst. 2 TZ uplatňujeme trestní právoaž jako ultimaratio,cožje vyjádřeno následovně: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

[7]SOLNAŘ, V. a kol. 2009. Op. cit., s. 104

[8]VOKOUN, R. 2010. Op. cit., s. 256

[9]JELÍNEK., J. 2010. Op. cit., s. 241

[10]Důvodová zpráva k hlavě III. Části I. TZ je dostupná prostřednictvím programu ASPI.

[11]JELÍNEK., J. 2010. Op. cit., s. 242, shodně též VOKOUN, R. 2010. Op. cit., s. 258 i SOLNAŘ, V. a kol. 2009. Op. cit., s. 112. Je třeba podotknout, že takováto analogická aplikace okolností vylučujících protiprávnost není v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, když se jejím prostřednictvím podmínky trestní odpovědnosti pachatele zužují (rozšiřují se podmínky jeho beztrestnosti), jedná se tedy o analogii „ve prospěch“.

[12]Jedná se o členění užívané v německém právu, na které upozorňuje ŘÍHA, J. 2008. Op. cit., s. 285 a násl., tedy o důvody ospravedlňující (důvody vylučující protiprávnost) a omluvné, kam náleží i omluvná krajní nouze, podrobněji rozebíraná v kapitoleProtiprávnost útoku a astenický afekt, o kterém pojednává kapitola této práce pod názvem Exces z nutné obrany (podkapitola Exces chabý). O omluvných důvodech hovoří i starší česká právnická literatura, zastoupená KALLABEM, J. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské: Část obecná i zvláštní. Praha: Melantrich, 1935, s. 80 a násl. či MIŘIČKOU, A. Trestní právo hmotné: Část obecná i zvláštní. Praha: Všehrd, 1934, s. 78 a násl. SOLNAŘ, V. a kol. 2009. Op. cit., s. 111 upozorňuje taktéž na pojetí současné polské nauky, reprezentovanéGordockim, třídícím okolnosti vylučující trestní odpovědnost na okolnosti: a) vylučující protiprávnost činu, b) vylučující vinu, kam řadí nepříčetnost, plnění rozkazu, právní a skutkový omyl a c) vylučující společenskou škodlivost činu, schází-li materiální znak.

[13]SOLNAŘ, V. a kol. 2009. Op. cit., s. 106 a VOKOUN, R. 2010. Op. cit., s. 257

[14]Okolnostmi vylučujícími trestnost jsou všechny důvody mající za následek, že čin, který by jinak byl trestným činem, takovým činem není, jedná se tedy o zastřešující kategorii. Obdobně jako okolnosti vylučující protiprávnost, samostatnou podskupinu s obdobným důsledkem tvoří i případy nepříčetnosti či nedostatku věku, vylučující způsobilost být subjektem trestní odpovědnosti, které však nejsou předmětem zájmu této práce. Trestnost, nikoli již protiprávnost vylučují i instituty v našem právu neupravené, jako omluvná krajní nouze a astenický afekt,tedy důvody omluvné.