Vypořádání pohledávek a dluhů z podílového spoluvlastnictví

Podle ustanovení § 1115 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jsou spoluvlastníky osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně. Ustanovení § 1140 občanského zákoníku pak stanoví, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví, přičemž každý ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví v případě, že předmět spoluvlastnictví lze rozdělit, nebo může žádat o zrušení spoluvlastnictví, avšak nesmí tak činit v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého spoluvlastníka.


K vypořádání podílového vlastnictví může dojít buď na základě dohody stran, nebo rozhodnutím soudu1. Při vypořádání spoluvlastnictví soudem musí soud postupovat dle způsobů vypořádání spoluvlastnictví stanovených zákonem. Podle ustanovení § 1144 občanského zákoníku platí, že by primárně soud měl rozhodnout o rozdělení společné věci, je-li to dobře možné, a to zejména s ohledem na zachování hodnoty společné věci či na náklady, které by k rozdělení věci bylo nutné vynaložit. Pokud rozdělení společné věci není dobře možné, tedy hrozilo by podstatné snížení hodnoty věci či náklady na její rozdělení by byly nepřiměřeně vysoké, tak ji soud v souladu s ust. § 1147 občanského zákoníku za přiměřenou náhradu přikáže jednomu nebo více spoluvlastníkům, popřípadě nařídí prodej věci ve veřejné dražbě.
Vypořádání podílového spoluvlastnictví můžeme rozdělit na vypořádání podílového spoluvlastnictví v užším slova smyslu a v širším pojetí. O vypořádání podílového spoluvlastnictví v užším smyslu mluvíme v případě, že se žalobce domáhá vypořádání spoluvlastnictví ke konkrétně určené věci, popř. k několika věcem, ať už spolu tyto věci souvisí či nikoliv. V případě, že však v souvislosti s vypořádáním spoluvlastnictví má dojít k vyřešení všech sporných či nesporných otázek se spoluvlastnictvím souvisejících, tak se jedná o vypořádání spoluvlastnictví v širším ohledu2. Pokud má soud rozhodnout o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším slova smyslu, musí být vypořádání tímto způsobem navrženo jedním z účastníků nebo musí jít o vzájemný návrh, přičemž o (vzájemném) návrhu na zaplacení určité částky z důvodu širšího vypořádání pak soud rozhoduje samostatným výrokem rozsudku. Pokud by soud o širším vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl bez řádného návrhu, založilo by takové rozhodnutí vadu řízení.3
Pokud tedy účastníci řízení řádným návrhem nenavrhnou soudu, aby přistoupil k širšímu vypořádání spoluvlastnictví, tak soud, který ruší a vypořádává podílové spoluvlastnictví účastníků tak, že společnou věc přikazuje některému ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, by měl tuto náhradu stanovit z obvyklé ceny celé věci a s přihlédnutím k velikosti podílů spoluvlastníků, přičemž výše náhrady by neměla být modifikována vzájemnými pohledávkami nebo kompenzačními námitkami účastníků. Je přitom irelevantní, zda se jedná o vypořádání investic účastníků do společné věci (tzv. vnosů) anebo o vypořádání společného závazku účastníků, jež jim vznikl v souvislosti s pořízením dané věci, neboť v těchto případech by se jednalo o tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, k čemuž může dojít pouze na základě řádného návrhu účastníků.4
Podle ustanovení § 1148 občanského zákoníku platí, že při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci zároveň vypořádají také pohledávky a dluhy, které se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí souvisí. Pod tyto pohledávky a dluhy lze podřadit nároky spoluvlastníků, vztahující se k nákladům vynaloženým na společnou věc (například nároky na náhradu nákladů vynaložených k záchraně společné věci či investice do společné věci), dále společné závazky spoluvlastníků vůči třetím osobám, jež mají ke společné věci přímý vztah (například závazky plynoucí ze smlouvy o úvěru, pokud takto získané finanční prostředky byly užity k zakoupení nebo užívání společné věci) a v neposlední řadě sem spadají také nároky, jež mají k výkonu spoluvlastnických práv přímý vztah (např. rozdělení plodů a užitků ze společné věci)5. Podle Nejvyššího soudu se však o pohledávky a dluhy vypořádávané ve smyslu § 1148 nejedná tehdy, pokud jde „o náklady vynaložené jedním spoluvlastníkem na věc ve výlučném vlastnictví druhého, byť i výtěžek z prodeje této věci byl později vynaložen na věc, který je nyní předmětem vypořádání.“6
Judikatura se již zaobírala časovým okamžikem a případným promlčením možnosti uplatnit po ostatních spoluvlastnících náklady z vynaložených investic na společnou věc. Například v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, došel Nejvyšší soud k závěru, že pokud ostatní spoluvlastníci souhlasí s náklady vynaloženými na společnou věc jiným spoluvlastníkem, ať už se jedná o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu nebo o náklady na jinou než nutnou opravu či údržbu, tak se jedná o dohodu o hospodaření se společnou věcí a spoluvlastník, který tyto náklady investoval, má vůči ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků. Pokud však spoluvlastníci nejsou dohodnuti, jak se na řešení těchto nákladů a investic budou podílet, tak bude rozhodující velikost jejich spoluvlastnických podílů. Pokud půjde o investice jakéhokoliv druhu, jež byly vynaložené jedním ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem ostatních spoluvlastníků, tak část těchto investic odpovídající výši jednotlivých podílů ostatních spoluvlastníků bude splatná již za trvání spoluvlastnictví a není tak potřeba čekat až dojde k vypořádání spoluvlastnictví. Naopak pokud se jedná o investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků, avšak bez předchozí dohody s ostatními spoluvlastníky, tak má investující spoluvlastník vůči ostatním spoluvlastníkům právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Pokud se jednalo o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, tak ostatním spoluvlastníkům vzniká povinnost bezdůvodné obohacení vydat již za trvání spoluvlastnictví. Pokud však nešlo o investice na nutnou opravu nebo údržbu, tak povinnost ostatním spoluvlastníkům k vydání bezdůvodného obohacení vznikne až při zániku podílového spoluvlastnictví.7
Výše popsané lze demonstrovat na konkrétním příkladu. Pokud v případě společného soužití druha a družky použije druh své výlučné finanční prostředky jako investici do společné věci (např. na stavbu), a to ještě před vznikem této společné věci (stavby), přičemž družka s tím bude souhlasit, neboť mezi druhem a družkou byla uzavřena konkludentní dohoda o vzniku spoluvlastnického práva k jimi budované stavbě a žádná jiná dohoda o případném vypořádání těchto závazků nebyla uzavřena, pak se tyto investice druha stanou vůči jeho družce splatné již za vzniku podílového spoluvlastnictví a na jejich vypořádání tak není nutné a ani žádoucí čekat až k okamžiku vypořádání spoluvlastnictví, neboť hrozí, že se tyto nároky promlčí v tříleté promlčecí lhůtě.8

 

 

--------------------------

1 § 1143 občanského zákoníku.
2 KRÁLÍK, Michal. § 1148 [Vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 624.
3 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 05.09.2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005.
4 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008.
5 KRÁLÍK, Michal. § 1148 [Vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 624.
6 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016.
7 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011.
8 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.09.2018, sp. zn. 22 Cdo 726/2018.

© 2019 REZNICEK&CO, All Rights Reserved.