Osvobození od soudních poplatků je obecně upraveno v ust. § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Dle citovaného ustanovení platí, že předseda senátu může na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Pokud předseda senátu nerozhodne jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení, a to i se zpětnou účinností, avšak poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se nevrací.
V případě podání žádosti o osvobození od soudních poplatků je soud povinen zkoumat, zda jsou v daném případě naplněny zákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. V případě, že by se těmito skutečnostmi soud nezabýval nebo se jimi zabýval nedostatečně a v důsledku neuhrazení soudního poplatku by došlo k zastavení řízení, mohlo by tím dojít k odepření práva na přístup k soudu žadatele. Při posuzování kritéria majetkových poměrů by pak soud měl vycházet z aktuálních reálných majetkových poměrů žadatele což dlouhodobě judikuje též Ústavní soud:
„Porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je postup obecných soudů, které při rozhodování o osvobození od soudního poplatku nevychází z aktuálních, nýbrž z minulých nebo hypotetických budoucích majetkových poměrů žadatele; stejně toto právo porušuje požadavek na zaplacení soudního poplatku za řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, které nepřiznává účastníkovi osvobození od soudního poplatku.“1)
Osvobození od soudních poplatků lze dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přiznat rovněž právnické osobě - podnikateli. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání osvobození od soudního poplatku nelze právnické osobě - podnikateli osvobození od soudních poplatků odepřít pouze proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti a že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko. 2)
Ústavní soud rovněž judikoval postup soudu v případě, že by soud i po pečlivém zvážení všech okolností dospěl k tomu, že nejsou splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků:
„Podá-li si účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, je správným postupem soudu, pokud tento, byť zčásti, tomuto návrhu nechce vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku či zbývající částky částečně prominutého soudního poplatku, a teprve pokud ani v této lhůtě účastník nezaplatí, může soud usnesením řízení zastavit.“ 3)
Pokud soud zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je tímto rozhodnutím soud vázán. Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků však může soud vyhovět v případě, že se u žadatele změní poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí.
V případě, že však po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde u žadatele ke změně poměrů, tak soud řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků zastaví pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. 4)
Ze shora citované judikatury vyplývá, že v případě posuzování splnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků je třeba, aby se soudy dostatečně zabývaly aktuální ekonomickou situací a majetkovými poměry žadatele. V případě, že by byla nedůvodně zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, mohlo by dojít k závažnému procesnímu pochybení stran soudu, a to v podobě zásahu do práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
======================
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2603/17, ze dne 5. 12. 2017.
2 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013.
3 Nález Ústavního soudu Ústavní soud, II. ÚS 1138/15, 24. 8. 2016.
4 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013.
