Vztah žaloby na určení existence věcného břemene vydržením a žaloby na zřízení věcného břemene

Účelem tohoto článku je nastínit správný postup žalobce v případě, kdy se domáhá určení existence věcného břemene v důsledku vydržení. Článek se rovněž zabývá postojem judikatury ve vztahu žaloby na určení existence věcného břemene a žaloby na zřízení věcného břemene.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) obsahuje poměrně podrobnou úpravu vzniku věcných břemen – tedy služebností a reálných břemen. Podle ust. § 1260 odst. 1 občanského zákoníku je možné služebnost kromě jiného nabýt též vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Podmínky vydržení jsou pak uvedeny v ust. § 1089 a násl. občanského zákoníku.
Aby mohlo dojít k řádnému vydržení, je třeba, aby držba byla tzv. řádná, poctivá a pravá. Ustanovení § 1090 občanského zákoníku pak výslovně stanoví, že k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (tzv. řádná držba). Pravost držby je definována v ust. § 993 občanského zákoníku, dle něhož platí, že o pravou držbu jde tehdy, pokud se neprokáže, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí nebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Zde je však nutno upozornit na ust. § 1090 odst. 2 občanského zákoníku, které stanoví, že pokud zůstavitel nabyl nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného právního nástupce právnické osoby. K pojmu poctivá držba pak ustanovení § 992 občanského zákoníku stanoví, že poctivým držitelem je ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává. Dle ust. § 1089 odst. 2 občanského zákoníku však nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.
Pokud je držba řádná, poctivá a pravá, pak se k řádnému vydržení vyžaduje, aby trvala po zákonem stanovenou dobu. Dle ust. § 1091 odst. 2 občanského zákoníku je k vydržení vlastnického práva k věci movité potřebná nepřerušená držba trvající tři roky a v případě nemovité věci deset let, přičemž dle § 1092 občanského zákoníku se do vydržecí doby ve prospěch držitele započte též doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce. Ust. § 1096 odst. 1 občanského zákoníku pak dále stanoví, že v případě, že někdo nabyl poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, tak se mu započítává též vydržecí doba jeho předchůdce.
Ačkoliv se tak pro řádné vydržení vyžaduje, aby držba byla řádná, poctivá a pravá a trvala po zákonem stanovenou dobu, je třeba zmínit, že vydržení lze dosáhnout též v případě, kdy žalobce nebude schopen prokázat právní důvod, na kterém se držba zakládá. Tento postup upravuje institut tzv. mimořádného vydržení. Podmínky mimořádného vydržení jsou uvedeny v ust. § 1095 občanského zákoníku, kde je výslovně stanoveno, že pokud uplyne doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Vydržecí doba u mimořádného vydržení tak činí šest let pro věci movité a dvacet let pro věci nemovité.
V případě posuzování splnění podmínky zákonné doby v případě mimořádného vydržení však nelze opomenout ust. § 3066 občanského zákoníku, dle něhož se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Mimořádné vydržení nemovitých věcí tak podle občanského zákoníku bylo s ohledem na toto ustanovení možné až po 1.1.2019, neboť účinnost občanského zákoníku nastala k 1.1.2014. V tomto postupu je jednotná též judikatura, když za všechny lze uvést například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4852/2017 ze dne 27. 2. 2018, kde Nejvyšší soud uvedl následující:
„Jen na okraj se dodává, že mimořádné vydržení služebnosti nepřicházelo do úvahy již proto, že držba měla započít v roce 1941, a v době platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 neuběhla třicetiletá vydržecí doba, neboť od 1. 1. 1951 platné právo tento způsob nabytí vlastnictví neznalo (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 41/2009); podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. lze takto nabýt nemovitou věc až uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (§ 3066 o. z.).“
V případě, kdy se žalobce bude u soudu domáhat určení existence věcného břemene, a to právě z důvodu vydržení věcného břemene, nabízí se otázka, zda je možné, aby žalobce vedle určení existence věcného břemene požadoval eventuálním petitem zřízení věcného břemene. K tomuto se poměrně jasně vyjádřila judikatura, když za všechna rozhodnutí lze uvést například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004:
„Pokud se žalobce domáhá zřízení věcného břemene a nikoli určení existence věcného břemene, nemá soud důvod, aby se zabýval otázkou, zda žalobce nabyl věcné břemeno vydržením.“
Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016:
„Pokud by totiž mělo žalobci právo odpovídající věcnému břemeni náležet z titulu vydržení, musel by žalovat na určení existence práva – věcného břemene, nikoliv na zřízení věcného břemene. Jestliže žalobci požadovali zřízení věcného břemene (práva nezbytné cesty), není nutné se v posuzované věci zabývat otázkou, zda právo odpovídající věcnému břemeni vydrželi. Ze stejného důvodu nejsou důvodnými námitky odkazující na provedené dokazování (místní šetření či výslechy svědků), z nichž plyne, že předmětný průjezd pozemky byl žalobci využíván. Tyto skutečnosti nejsou relevantními pro úvahu soudu, zda má být zřízeno právo nezbytné cesty přes předmětný pozemek ve vlastnictví žalované.“
Ze shora citované konstantní judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud je podána žaloba na určení práva, ať již vlastnického či obdobně věcného práva k věci cizí, je eventuální petit vyloučen, neboť nepřipadá v úvahu jiná eventualita, než že soud určí, že určitá osoba je nositelem uvedeného práva či nikoli. Již před podáním žaloby by si tedy žalobce měl ujasnit, zda bude po soudu požadovat určení existence věcného břemene, budou-li splněny zákonné podmínky, či zřízení věcného břemene. Skutečnost, zda bude žalobce žalovat o určení existence věcného břemene či o zřízení věcného břemene by měla vyplývat rovněž z případného návrhu na vydání předběžného opatření:
„Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 74 OSŘ je třeba potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků nebo obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí posuzovat ve vztahu k nároku, který má být uplatněn ve věci samé. Z návrhu na nařízení předběžného opatření musí být zřejmé, zda bude následovat žaloba na určení (přičemž je třeba uvést konkrétní právní vztah či právo, jež by mělo být předmětem takového určení s uvedením, z čeho navrhovatel dovozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení), či zda má následovat žaloba na plnění s uvedením důvodu požadovaného plnění. Teprve tehdy může soud při nařízení předběžného opatření navrhovateli zároveň podle § 76 odst. 3 OSŘ uložit, aby návrh na zahájení řízení ve lhůtě, kterou mu určí, podal.“ 1)
Pro úspěšné uplatnění nároku na určení existence věcného břemene je tak kromě řádné, poctivé a pravé držby po zákonem stanovenou dobu nezbytné, aby žalobce posoudil, zda bude schopen unést důkazní břemeno a prokázat naplnění všech podmínek pro vydržení. V případě, že žalobce nebude schopen prokázat splnění podmínek pro vydržení, je na zvážení, zda nejsou splněny předpoklady pro zřízení věcného břemene a zda by tato cesta nebyla pro žalobce z důkazního hlediska jednodušší.