Zaměstnanec má možnost si v této době vyzkoušet, zda mu vyhovuje druh práce a pracovní podmínky (místo výkonu práce, pracovní doba, finanční ohodnocení), zaměstnavatel pak má možnost ověřit si, zda zaměstnanec splňuje jeho očekávání ohledně plnění jeho pracovních povinností. Institut zkušební doby umožňuje oběma stranám pracovního poměru, v případě projevení vůle, velmi snadné rozvázání pracovního poměru.
I. Sjednání zkušební doby
Zkušební dobu je možno dle Zákoníku práce sjednat nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce, nebo v den, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance, a to přímo se zaměstnavatelem popřípadě s i jiným zaměstnancem, který byl k tomuto úkonu pověřen zaměstnavatelem. Ujednání o zkušební době musí mít, dle ustanovení § 35 odst. 6 Zákoníku práce, písemnou formu, jinak je považované za neplatné. Písemné ujednání o institutu Zkušební doby může být obsaženo v pracovní smlouvě nebo i v jiné smlouvě nebo dodatku pracovní smlouvy.
Zkušební doba může být sjednána se zaměstnancem nejdéle na dobu tří po sobě jdoucích měsíců ode dne vzniku pracovního poměru. Ode dne 01. 01. 2012 je nově stanovena odlišná úprava maximální délky zkušební doby u vedoucích zaměstnanců, a to na dobu šesti po sobě jdoucích měsíců. Jak v případě zaměstnance tak vedoucího zaměstnance však platí, že může být sjednána zkušební doba kratší nebo nemusí být sjednána vůbec.
Pokud by byla sjednána zkušební doba na dobu delší, než umožňuje Zákoník práce, pak takové ujednání nemá za následek neplatnost ujednání o celé zkušební době, ale pouze částečnou neplatnost v té části pracovní smlouvy, ve které byla sjednána zkušební doba přesahující maximální dobu stanovenou Zákoníkem práce.
Při sjednávání institutu zkušební doby je dále třeba brát zřetel na ustanovení § 35 odst. 5 Zákoníku práce, který upravuje, že: „Zkušební doba nesmí být sjednána delší, než je polovina sjednané doby trvání pracovního poměru.“
II. Prodloužení zkušební doby
Ustanovení § 35 odst. 4 Zákoníku práce výslovně vylučuje možnost prolongace již sjednané zkušební doby, strany se tedy nemohou dohodnout na prodleoužení zkušební doby, což platí i pro případy, kdy původní sjednaná zkušební doba je kratší než zákonem stanovená maximální délka zkušební doby.
Jedinou zákonnou možností, kdy může být zkušební doba dodatečně prodlužována, je okolnost, kdy zaměstnanec nepracoval z důvodu celodenních překážek v práci, a to jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele.
III. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době je možné učinit jak ze strany zaměstnance, tak ze strany zaměstnavatele, a to z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Pracovní poměr pak zaniká dnem, který je označen ve zrušovacím projevu, může jím však být nejdříve den, v němž bude druhé straně řádně doručen zrušovací projev, a nejpozději den, kterým uplyne sjednaná zkušební doba.
Zrušení pracovního poměru lze dosáhnout projevem vůle učiněným nejdříve v den následujícím po dni, kterým vznikl pracovní poměr, a nejpozději v poslední den trvání zkušební lhůty. „Podstatnou náležitostí zrušení pracovního poměru ve zkušební době1) je projev vůle, z něhož je nepochybné, že se jím sleduje (okamžité) skončení pracovního poměru ve zkušební době.“ Projev vůle musí byt proveden písemně, a to pod sankcí absolutní neplatnosti.
1) Drápal v BĚLINA, Miroslav a kol. Zákoník práce. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 394.
