Nová právní úprava vyživovací povinnosti rodičů k dětem

Výživné lze obecně charakterizovat jako vyživovací povinnost rodičů k dětem a tomu odpovídající právo dítěte, ať už zletilého či nezletilého, být vyživován, a to až do doby než je schopno se samo živit. Rodičům tak jejich vyživovací povinnost nekončí dosažením 26 let věku dítěte, jak by se mohlo zdát, ale lze ho oprávněně přiznat i po dosažení této věkové hranice. Oproti tomu však je třeba uvést, že nejsou-li pro přiznání výživného naplněny veškeré zákonné podmínky, výživné nelze přiznat, přičemž není rozhodující, zda se jedná o dítě zletilé či nezletilé.

V rámci rozsáhlé rekodifikace občanského práva, došlo rovněž i k novelizaci práva rodinného. Nově je tak vyživovací povinnost rodičů k dítěti, jež byla dříve upravena v § 85 a násl. zákona č.94/1963 Sb., o rodině, upravena v § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Na první pohled by se mohlo zdát, že se touto, téměř totožnou úpravou výživného nic nemění, opak je však pravdou.

Ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině jasně stanovilo, že: „Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.“ Toto do jisté míry vágní a neurčité ustanovení pak bylo v § 96 zákona o rodině dále rozvedeno, že: „Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného“ a dále pak v odst. 2 daného ustanovení doplněno o podmínku, že: „Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.“ Odůvodněné potřeby oprávněného a především pak rozpor s dobrými mravy, tak byla rozhodující hlediska pro posouzení, zda výživné dítěti přiznat a rodiči vyživovací povinnost uložit. I přes tyto dva podstatné korektivy, však byla rozhodovací praxe soudů značně nesourodá a rozsudky o výživném byly v mnoha případech napadány ústavními stížnostmi. Z těchto stížností pak vzešlo i velké množství judikatury, kdy za průlomové judikáty je možné označit nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. ÚS 1247/13 ze dne 25. března 2014 a dále na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014. Oba uvedené judikáty se pak shodují v tom, že v obou případech nebylo výživné oprávněnému přiznáno. Důležitými kritérii pro posouzení, v obou případech byl právě rozpor s dobrými mravy a řádná a soustavná příprava na budoucí povolání.

Oproti původní úpravě, nový občanský zákoník obsahuje ve svém § 911 toliko strohé ustanovení: „Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“ Když pomineme obecné zásady občanského práva, které se prolínají napříč celým občanským zákoníkem, a které by tedy měly dopadat i na posouzení oprávněnosti ukládané vyživovací povinnosti, je v současné době jediným hlediskem pro toto posouzení to, zda je dítě schopno se samo živit. V souvislosti s přiznáním výživného tak nová právní úprava nezakotvuje žádná další výslovná a v zákoně zakotvená kritéria, jimiž by se měl soud v rámci svého rozhodování řídit a v rámci nich i rozhodovat.

Nová právní úprava výživného, tak v porovnání se starou právní úpravou v zákoně o rodině, poskytuje soudům nepoměrně širší prostor pro rozhodování, přičemž tato skutečnost, danou problematiku nejen že nezjednodušuje, ale naopak její složitost ještě více prohlubuje. Ani s novou právní úpravou výživného se tak Ústavnímu soudu v jeho rozhodování nikterak neulehčí, ba naopak lze předpokládat, že Ústavních stížností bude v dané oblasti ještě přibývat.