Relevance nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí

Odvolací soud v daném případě akcentoval i jednoznačnou judikaturu Ústavního soudu, vyjádřenou v jeho četných rozhodnutích (viz např. nález spi. zn. III. ÚS 1206/09 z 23. 2. 2010, spi. zn. I. ÚS 48/04 z 27. 1. 2005, usnesení sp. zn. I. ÚS 1653/10 z 5. 10. 2011 a četná rozhodnutí další).

 

Z těchto rozhodnutí vyplývá, že jsou-li dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé) a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmů dítěte. Jestliže jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví. Opačný postup by byl v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces a zásahem do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, ale i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči (čl. 36, 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). K tomu je třeba uvést, že zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pouze není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady. Nesouhlas matky se střídavou výchovou může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmů dítěte. V souzené věci je rozhodující, že oba rodiče mají své dítě rádi, každý z rodičů je schopný dítě vychovávat, a není tak dána zákonná překážka pro to, aby nadále své dítě nevychovávali formou střídavé výchovy. (…) Oba z rodičů do budoucna musí nadřadit své osobní zájmy zájmu nezl. T. tak, aby zajistili co nejlepší hmotný i mravní vývoj své společné dcery.
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 300/2011-374 ze dne 24. listopadu 2011