Problematika odpovědnosti dopravce za škodu při mezinárodní silniční přepravě

Právní vztahy upravující mezinárodní silniční přepravu zboží jsou upraveny přednostně mezinárodní právní úpravou a vnitrostátní právní předpisy se použijí podpůrně pouze tam, kde to mezinárodní právní normy dovolují nebo kde sami danou oblast neupravují. Základní právní předpis platný pro úpravu mezinárodní silniční přepravu zboží je Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě, zkráceně Úmluva CMR.

 

Je základním pilířem právní úpravy mezinárodní silniční dopravy zboží, od níž se odvíjí veškeré další právní vztahy.Platnost Úmluvy je omezena nikoliv na vnitrostátní, nýbrž na mezinárodní silniční přepravu zboží. Z toho vyplývá, že jejího výhradního užití je při vnitrostátní přepravě vyloučeno.1 Úmluva vystupuje vůči vnitrostátním předpisům jako lex specialis. Její nadřazenost je definována ve smyslu čl. 10 Ústavy. Sama Úmluva pak ve svém čl. 41, nazývaném jako Blokační ustanovení, stanovuje svoji nadřazenost a odmítá veškerá smluvní ujednání, která by se od ní přímo či nepřímo odchylovala.

Odpovědnost za škodu způsobenou dopravcem je mimo jiné upravena v kapitole IV Úmluvy CMR. Odpovědnost dopravce z hlediska jednotlivých ustanovení Úmluvy CMR lze shrnout do několika bodů:

Odpovědnost dopravce za pozdní dodání zásilky dlečl. 19 Úmluvy CMR

Odpovědnost dopravce za nevybrání dobírky dlečl. 21 Úmluvy CMR

Odpovědnost dopravce za ztrátu dokladů provázejících zásilku dle čl. 11 odst. 3 Úmluvy CMR

Odpovědnost za ztrátu zásilky anebo za její poškození dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR

Odpovědnost dopravce nenastává již okamžikem uzavření přepravní smlouvy nebo vystavením nákladního listu, nýbrž až předáním zásilky odesílatelem dopravci2 a tato jeho odpovědnost trvá až do doručení zásilky. Do okamžiku převzetí zásilky podléhají veškerá jednání všech zúčastněných stran národnímu právu. Okamžikem převzetí se mění právní režim a od této chvíle jednání stran podléhají Úmluvě. Převzetím se rozumí ve smyslu k účelu provádění přepravy, nikoli nějaké pomocné práce, jako např. uskladnění apod. Samozřejmě může prvně dojít k uskladnění, avšak musí se jasně odlišit, zdali je zboží uskladněno za účelem skladování ve smyslu ujednání smluvních stran k dlouhodobějšímu skladování, anebo je zboží uskladněno jen na nezbytnou dobu předcházející samotné přepravě.3

Podle článku 3 Úmluvy dopravce odpovídá za všechny osoby, které se jeho jménem na přepravě podílely, jako kdyby příslušná jednání a opomenutí těchto osob byla provedena jím samotným. Toto ustanovení dává příkazci oprávnění, aby své nároky uplatňoval proti smluvnímu partnerovi bez ohledu, zda on sám realizoval dopravu, či zda provedení svěřil jiným osobám.4

Dosavadní praxe odhalila úskalí ohledně interpretace čl. 17. Doteď se rozhodnutí jednotlivých států neharmonizovaly a ukazují dvojí přístup k problematice odpovědnosti dopravce. Jeden přístup vychází z absolutní odpovědnosti dopravce - je pouze na něm, aby prokázal opak. Druhý přístup staví na odpovědnosti dopravce z hlediska jeho nedbalostního jednání.

Věta čl. 17 odst. 2 „okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci“ znamená, že je na dopravci, aby prokázal, že zde proti němu stála nějaká vyšší moc (latinsky vis maior) či náhoda, jež nešla předvídat. Článek však staví nejen na náhodě, vyšší moci, ale i lidském zavinění. Zavinění, které nelze přičíst dopravci. Výraz vyšší moc bývá spojován s nějakou přírodní událostí, živelnou pohromou, ale v širším kontextu lze toto označení v právu vykládat i jako zásah státu, stávku, nehodu na silnici, atp. Vyšší moc je tedy chápána jako něco nepředvídatelného, čemuž dopravce sám vlastními silami nemohl nijak zabránit. Musí jít o událost přicházející zvenčí nějakým mimořádným způsobem. Nesmí jít například o nehodu způsobenou technickým stavem vlastního vozidla či zdravotního stavu řidiče.5

K otázce krádeže zásilky z vozidla či krádeži celého vozidla - dopravce je odpovědný i za toto za předpokladu, že se krádeže účastnil někdo z osádky vozidla nebo jiný jeho zaměstnanec. Dopravce je také odpovědný za nedbalost, kterou osádka vozidla během přepravy projeví, v jejímž důsledku dojde ke krádeži. Ani krádež není považována za vis maior, pokud ji lze nějakým způsobem předejít nebo alespoň se ji pokusit všemi možnými silami zabránit. Krádež zboží z nehlídaného nákladního vozidla je vyhnutelná, a proto není neodvratitelnou událostí. Jedině pokud se dopravce pokusí zajistit vozidlo proti krádeži tak, že už to jinak ani není možné, pak lze považovat takovýto přístup dopravce za dostatečný důvod pro zproštění odpovědnosti.

Dopravce je povinen postupovat vždy s řádnou péčí a pohlíží se na něj jako na profesionála, který má schopnosti a možnosti zabránit vzniku jakékoliv škody. Proto se také nahrává druhému přístupu, který staví na odpovědnosti dopravce z hlediska nedbalosti. Dopravce tudíž při vzniku škody musí, za předpokladu, že se chce oné odpovědnosti zprostit, prokázat, že vzniku těchto škod vzniklo okolnostmi, kterým by žádný pečlivý dopravce nemohl zabránit ani se jim vyhnout.6 Úmluva však staví na výsledku činnosti dopravce, jeho míra zavinění je až podružným faktorem. Přesto je dopravci dána řada možností, jak prokázat svoji nevinu, resp. jak prokázat, že míra jeho zavinění na škodě je mizivá či žádná.


1 NOVÁK, R. Mezinárodní kamionová doprava plus. Praha, 2003, str. 120

2 Krofta, J. Přepravní právo v mezinárodní kamionové dopravě. Praha: Leges, 2009, str. 108

3 Roubal, V. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě: Výklad a texty Úmluvy CMR. Praha : Česmad Bohemia, 2007, třetí, doplněné vydání, str. 50-1

4 Roubal, V. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě: Výklad a texty Úmluvy CMR. Praha : Česmad Bohemia, 2007, třetí, doplněné vydání, str. 11

5 Krofta, J. Přepravní právo v mezinárodní kamionové dopravě. Praha: Leges, 2009, str. 120

6 Roubal, V. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě: Výklad a texty Úmluvy CMR. Praha : Česmad Bohemia, 2007, třetí, doplněné vydání, str. 53