Dárování orgánů ex mortuo

Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, dále jen transplantační zákon, je komplexní úpravou právních vztahů, jež byly dříve regulovány vícero právními normami. [1] Dále je tato zákonná úprava inspirována a koncipována v souladu s Úmluvou na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny z roku 1997..[2]

 

Současný stupeň vývoje vědy a techniky v oblasti medicíny umožňuje již desítky let úspěšné provádět transplantační zákroky a tím zachraňovat lidský život těm pacientům, jimž jejich vlastní životně důležité orgány selhávají.

Rozeznáváme několik druhů transplantací v závislosti na tom, od jakých subjektů transplantát pochází a komu je darován, těmi nejdůležitějšími jsou právě transplantace orgánu pocházejících od dárců živých či mrtvých, neboli ex vivo a ex mortuo. Pouze není-li pro pacienta dostupný orgán od zemřelého dárce, pak přichází v úvahu darování od dárce živého. [3].

Předpoklady darování orgánů ex mortuo stanoví transplantační zákon a jsou v postatě dvojího druhu.

Za prvé je to pochopitelně zejména samotná smrt dárce.

Osvědčení smrti dárce podmiňuje transplantační zákon zjištěním nevratné zástavy krevního oběhu, nebo smrtí mozku (nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle). K tomuto závěru musí dospět hned dva na sobě nezávislí lékaři..[4]

Byť tyto metody jsou dle aktuálních poznatků medicíny „spolehlivými indikátory smrti“ čas od času se v médiích přeci jen objeví senzační zpráva o reanimaci (obživnutí)osoby prohlášené za mrtvou.

Další předpoklad dárcovství orgánů ex mortuo, jenž musí spolu s konstatováním smrti být kumulativně splněn, jest neexistence nesouhlasu dárce s poskytnutím svých orgánů pro účely transplantace. [5]. Tento bod nás plynule přenáší do samotné komparace české a německé úpravy.

Jak česká, tak německá národní úprava transplantačních zákonů je koncipována s ohledem na mezinárodní Úmluvu Rady Evropy o lidských právech a biomedicíně z roku 1997. Oba dokumenty jsou si tedy svou úpravou poměrně blízké.

Cílem předmětných norem je zejména regulace a zajištění vysoké míry bezpečnosti při darování a transplantaci orgánů. Samotná německá úprava je uvozena výrokem, že cílem této normy je dosažení vyšší připravenosti společnosti k dárcovství orgánů. [6]

Je tedy velmi zajímavé, že ve způsobu, jimž tyto normy umožňují či neumožňují darování orgánu od zesnulých, se principielně rozcházejí.

Transplantační zákon vyhází z tzv. „presumovaného souhlasu dárce. Tedy není-li zjištěna existence výslovného nesouhlasu s poskytnutím orgánů pro účely transplantace ze strany dárce, či zákonného zástupce, pak je tedy za kumulativního předpokladu zjištění smrti darování možné, není-li ovšem shledáno, že dárce trpěl nemocí, jež by mohla ohrozit zdraví, nebo život příjemce resp. pakliže dárce nelze identifikovat.. [7]

Za výslovný nesouhlas se považuje registrace osoby v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání nebo výslovný nesouhlas osoby či jejího zástupce, ještě za života a to v zdravotnické zařízení, před ošetřujícím lékařem. Takový nesouhlas musí být bez dalšího respektován..[8]

Pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí..[9]

Německá úprava odběru orgánů od mrtvých dárců je tedy principielně opačná vychází z výslovného souhlasu dárce opět za kumulativního zjištění úmrtí dárce.

Pro účely souhlasu jsou příslušné zemské orgány a pojišťovny povinny od 16 let zasílat pojištěncům informace o možnostech zaregistrování se do národních registrů dárců..[10]

Odnětí orgánu tedy je možné, pakliže osoba vyslovila s tímto výslovný souhlas. Není-li však výslovný projev vůle k dispozici, pak je lékařské zařízení povinno obrátit se na nejbližší příbuzné, které jsou oprávněny v této věci rozhodnout. .[11]

Lze tedy shrnout, že národní úpravy se i s respektem k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně a jejím dodatkům mohou lišit a liší zejména v použití presumovaného či výslovného souhlasu při dárcovství orgánu ex mortuo. S ohledem na významnou převahu poptávky po orgánech nad dostupnými transplantáty se však varianta presumovaného souhlasu jeví jako příhodnější, vždyť ve Spolkové republice Německo umírají v průměru tři lidé denně, čekající na vhodný orgán..[12] Zároveň při dostatečné informovanosti veřejnosti s možností vyslovit nesouhlas s poskytnutím svých orgánů odpadají i výtky ve smyslu porušení základních lidských práv, práva na sebeurčení a naopak je preferován sociální aspekt této problematiky - solidarita mezi lidmi.


[1] §26 zákonač. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č.19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, směrnice Ministerstva zdravotnictví č. 24/1977 Věst. MZ, o mimořádném odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých ve znění směrnice č.1/1984 Věst. MZ

[2] vyhlášená pod č. 96/2001 Sb.m.s.

[3] § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. č. 285/2002 Sb., transplantační zákon v platném znění

[4] § 10 odst. 1, 2 zákona č. 285/2002 Sb., transplantační zákon v platném znění

[5] § 16 zákona č. 285/2002 Sb., transplantační zákon v platném znění

[6] Gesetz über die Spende, Entnahme und Übertragung von Organen und Geweben (Transplantationsgesetz - TPG) § 1 Abs.(1).

[7] § 11 odst. 1 písm. a) a § 16 zákona č. 285/2002 Sb., transplantační zákon v platném znění, další případy vyloučení dárcovství viz písm. b) a c) a odst. 4 tamtéž

[8] § 16 zákona č. č. 285/2002 Sb., transplantační zákon v platném znění

[9] § 16 odst. 3 zákona 285/2002 Sb., transplantační zákon v platném znění

[10] Gesetz über die Spende, Entnahme und Übertragung von Organen und Geweben (Transplantationsgesetz - TPG) § 2

[11] Gesetz über die Spende, Entnahme und Übertragung von Organen und Geweben (Transplantationsgesetz - TPG) § 4

[12] Eva Zech,Kommerzialisierung in der Transplantationsmedizin: Welcher Eigennutz steht dem Spender zu? S. 326