Možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení

Právním základem pro možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené průtahy v řízení je zákon č. 82/1992 Sb., který upravuje odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 13 uvedeného zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem se rozumí také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

 

Novelou č. 160/2006 potom bylo s účinností od 27.4.2006 zakotveno, že nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Při posuzování „přiměřenosti“ lhůty je nutné odpovědět zejména na otázku, co se považuje za počátek a co za konec lhůty, a zda tato lhůta byla přiměřená. V občanskoprávních věcech se za počátek řízení považuje zpravidla den, kdy byl u soudu podán příslušný návrh na zahájení řízení. Lhůta, která se při posuzování přiměřenosti zohledňuje, potom zahrnuje i řízení před odvolacími instancemi, včetně řízení dovolacího. Lhůta proto nemusí vždy končit okamžikem, kdy rozhodnutí ve věci nabude právní moci.

Otázka přiměřenosti délky řízení je zkoumána ve světle konkrétních okolností daného případu zejména z následujících kritérií:

  • složitost věci
  • chování stěžovatele
  • postup státních orgánů
  • význam řízení pro stěžovatele.

Dále se zohledňuje i počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána.

Významnou skutečností potom je, že při posuzování přiměřenosti délky řízení by se zpravidla nemělo přihlížet k takovým okolnostem, jako je zatíženost konkrétního soudce, špatné personální a technické vybavení soudů či špatná legislativa. Pokud jde o často zmiňovanou přetíženost soudů, ESLP netoleruje zejména obecný stav přetíženosti soudního systému, který není ze strany státu řešen. Přechodnou zatíženost je pak možné považovat za objektivní okolnost, za kterou stát nemusí odpovídat.

Co se týče procesního postupu uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, prvním krokem je uplatnění nároku na Ministerstvu spravedlnosti. Teprve pokud ministerstvo ve lhůtě šesti měsíců žádost nevyřídí, případně vyřídí, ale žadatel není plně uspokojen, může se tento obrátit žalobou na soud. U soudu probíhá občanskoprávní řízení o náhradu škody. Českou republiku před soudem zastupuje Ministerstvo spravedlnosti.

Z důkazního hlediska je nutné prokázat vedle porušení povinnosti státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě samozřejmě i vznik škody, její výši a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, t.j. zda průtahy v soudním řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobkyni nedostalo zaplacení pohledávky. K tomu Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku 25 Cdo 145/2002 judikoval, že k prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti státu a způsobenou škodou je nutné zabývat se otázkou, zda žalobce žalovanou pohledávku skutečně měl (že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl). V opačném případě (např. u pohledávky prekludované či od počátku neexistující) by soud i při správném postupu nezatíženém průtahy řízení žalobu musel zamítnout a žalobce by rozhodnutí, jímž by byla dlužníku uložena platební povinnost, stejně nezískal. Je tedy zřejmé, že za takové situace by žalobci škoda nevznikla, neboť nevydání soudního rozhodnutí v jeho neprospěch se nemohlo negativně odrazit na jeho majetkovém stavu. Soud dále uvádí, že pro účely náhrady škody je třeba zkoumat i to, zda takováto soudem přiznaná pohledávka by byla z majetku žalovaného uspokojena.

Vedle nároku na náhradu škody je však možné po novelizaci zákona č. 82/1992 Sb. požadovat rovněž náhradu nemajetkové újmy, když v posuzování tohoto nároku se Nejvyšší soud ve svém rozsudku č.j. 30 Cdo 958/2009 beze zbytku ztotožňuje s Evropským soudem pro lidská práva a uzavírá, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit. Uplatnění nároku na tu to nemajetkovou újmu je potom jednodušší z důkazního hlediska.

Imateriální újma právnické osoby může zahrnovat prvky více či méně „objektivní“ a „subjektivní“. Mezi tyto prvky patří pověst společnosti, ale také nejistota v plánování rozhodování, problémy způsobené vedení společnosti a konečně též, i když v menším měřítku, úzkost a nepříjemnosti pociťované členy vedení společnosti. Imateriální újma tak může spočívat v prodlužované nejistotě či značných nepříjemnostech, i kdyby se měly týkat jen správy každodenních záležitostí společnosti.