Novela insolvenčního zákona zavádí povinnost statutárů podat insolvenční návrh i v případě tzv. „skrytého“ úpadku

V běžné praxi se velice často stává, že společnost, která se ocitá ve finančních problémech, prohospodaří svůj majetek, tj. dojde k výraznému nepoměru mezi závazky společnosti a jejím majetkem, a až následně podá insolvenční návrh.

 

Za účelem eliminace tohoto negativního trendu došlo s účinností k 1.1.2012 k zásadní změně insolvenčního zákona, která spočívá v tom, že nyní nově jsou členové statutárních orgánů (jednatelé, členové představenstva), a dále také fyzické osoby-podnikatelé (dále v textu souhrnný název „manažeři“), povinni podat insolvenční návrh také v případě předlužení, přičemž doposud měli manažeři danou povinnost pouze v případě platební neschopnosti.

Pozn.: V insolvenčním zákoně jsou vymezeny a upraveny dvě formy úpadku. Jedná se o tzv. „platební neschopnost“, která se týká všech dlužníků, a k níž dle ust. § 3 odst. 1 a 2 dochází tehdy, jestliže jsou splněny kumulativně následující podmínky: dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Druhou formou úpadku je tzv. „předlužení“, a to se týká výhradně právnických osob nebo fyzických osob- podnikatelů, k němuž s odkazem na ust. § 3 odst. 3 dochází, pokud mají dotyčné osoby více věřitelů a souhrn jejich závazků převyšuje hodnotu jejich majetku.

K výkladu shora uvedeného nutno podotknout, že platební neschopnost věřitelé mají možnost rozpoznat, je tedy zjevná a označujeme ji termínem „zjevný“ úpadek, oproti tomu předlužení není z pohledu věřitelů tak evidentně rozpoznatelné s ohledem na skutečnost, že věřitelé neznají majetkovou a ekonomickou situaci dlužníka, v tomto případě se tedy jedná o „skrytý“ úpadek.

S ohledem na výše uvedené odpovědnost v případě „skrytého“ úpadku nesou statutární manažeři, tato odpovědnost je konstruována jakožto individuální odpovědnost, a to v oblasti jak civilněprávní, tj. odpovědnost za škodu, s tím, že důkazní břemeno je na straně manažerů, kteří musí dokázat, že jednali s péčí řádného hospodáře a v mezích rozumného podnikatelského rizika; tak dále v oblasti trestněprávní, tj. odpovědnost za spáchání trestného činu, kvalifikovatelného jako trestný čin zvýhodňování věřitele1.


1Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2010, sp.zn. 5 Tdo 658/2010,v němž soud judikoval následující: „Podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ) spočívá v tom, že některým z věřitelů se dostane v celém rozhodném období od dlužníka na úkor ostatních věřitelů více, než by odpovídalo zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů. Proto je třeba především zjistit, kteří věřitelé patří do kategorie zvýhodněných a kteří do kategorie poškozených věřitelů a toto zjištění vyjádřit i v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku. U těch věřitelů, kterým byly některé splatné pohledávky uhrazeny, příp. jim byly uhrazeny částečně, a jiné naopak nebyly uhrazeny vůbec, musí být zjištěn rozsah uhrazení všech pohledávek za celé posuzované období a následně je třeba s přihlédnutím ke shora zmíněným zásadám určit, zda šlo o věřitele zvýhodněného nebo naopak poškozeného a v jakém rozsahu.“